Jiří Kohoutek

← zpět Poutník

17/18 Duší a Srdcem
2016 Die Fußabenteuer
2015 Eichstätt Lehrgang
2014 And Away Again
13/14 Swiss Disillusion
2013 Exp. Journey
2012 London
2011 Via Moravica
2010 Slovensko
20XX Morava

2010 Slovensko

Do Podyjí (s Michalem)

Změna bydliště přišla rychle a celkem nespořádaně. Připravil jsem věci na vystěhování a opuštění domu jsem zahájil symbolicky, dvouměsíčním cestováním bez domova (ne že bych ho měl někdy potom). Před výjezdem jsem měl do poslední chvíle kolo v opravě. Dokoupil jsem věci podle uvážení, snad vhodné na dlouhou cestu. Cestou za přítelem Michalem jsem navštívil rodiče a přítele Jana.

Dopoledne 2.VII. jsem dorazil k Michalovi. Chvíli jsem pomáhal v rodinném mlýně, poobědvali jsme a nezkušení vyrazili na naší dobrodružnou výpravu. Hned z kraje jsme trochu bloudili v Raduni. Nakonec jsme se vymotali a dostali se dál, až do Vítkova-Podhradí. Vyhlídli jsme místo na stanování a do soumraku hráli karty při pivě v nedaleké hospůdce, takže stavba stanu probíhala ve vysokých kopřivách, po tmě. Stanování bylo taky napjaté, samotní v neznámém místě.


Zobrazit místo 2010 Slovensko na větší mapě

Další den jsme dorazili až do Olomouce. Projíždět pohořím Nízkého Jeseníku bylo docela náročné, slunce pálilo a s naloženými koly jsme kopečky většinou šlapali pěšky. U Olomouce jsme přespávali u jednoho rybníků. Bohužel jsme před usnutím zjistili, že jsme v CHKO, takže stavba stanu se nekonala a celou noc nás užírali komáři.

Po probuzení jsme se promotali Olomoucí (tehda to bylo mé téměř první setkání s tou Kráskou). Michal mě předčasné opustil kvůli práci. Vyprovodil jsem ho na nádraží v Grygove a na památku (a hlavně pro mé odlehčení) jsem mu nechal podstatnou část stanu. Potom jsem pokračoval na Vyškov, přes Prostějov. Cesta se ve velkém vedru vlnila podél dálnice. Zastavil jsem až za Šaraticemi, na dohled radaru letiště v Tuřanech. Usínal jsem na svahu pár set metrů nad silnici.

Probudil jsem se brzy, při bodavém pálení sluníčka. V Žabčicích jsem obdivoval kašnu a paní mi poradila, kde najdu koupaliště, takže jsem změnil trasu. Cestou jsem natrhal třešně a užíval si výhledu na elektrárnu u Dukovan a zámek v Moravském Krumlově. V Jevišovicích jsem špatně odbočil a prodloužil si trasu, kolem další třešňové aleje. Nakonec vysílen, s vlastním novým moudrem, jsem dorazil do cíle, na faru do Vranova n/D.

Když si nebudeme dávat pozor na každé křižovatce, může se stát, že se do toho nebe prostě nedostaneme.“ Jiří

Vranov n/D a tábor

Po příjezdu mě bolely nohy. Jsem ještě nebýval zvyklý na dění dávku 130km. Dorazil jsem pár dní dříve, před táborem. Za pomoci místního kutila jsem trochu vyspravil přehazovačku. Ve volném čase vypomáhám, s čím je třeba. Úklid, skládání dříví, utahování šroubů na kolotoči a podobně.

Teprve Sirény mi připomněli pozdní, ale přesto první středu v měsíci. Za těch pár desítek hodin jsme taky stihli opékat. Prošel jsem se na pláž s kamarádkou, hlavní vedoucí Maruškou. A o volném odpolední ještě stihl projížďku po okolí. Abych plnil statistiku, tak samozřejmě nechtěně, jsem u Lančova z kola spadl. Mimo uvedené jsem se taky věnoval své pomvědecké činnosti.

10. VII., docela večer dorazily děti. Ten nejstarší, Martin, mne hned z kraje uznal za správného a tak mě děti vzali mezi sebe (alespoň jsem si to tak celý čas myslel). V noci jsme děti u řeky rozdělili do družstev a já se stal mimoděk oddílovým vedoucím. Martin je v mém týmu. Moc se mi líbily týmové pokřiky, které se bodovaly při nástupech. Teda bod dostal nejrychlejší tým. A to víte, čí byl ten nejlepší.

Část tábora probíhala pěkně vzdělávacím způsobem. Například jsem svou tým učil rozdělávat oheň a smažit na něm bramborové placky. Děti mi při jedné hře pochválily můj sprint (všem jsem útekl). A při noční stezce odvahy jsem se zamyslel nad svým dalším cestováním. Mám trochu hrůzu, z toho co se mi může po cestě stát. Už nebudu tolik koukat na horory.

Cesta na Východ

18.VII. dopoledne jsem v Štítarech nechal potvrdit své listy k praxi a vyrazil za tetou ve směru Mikulov. Ve Znojmě jsem nakoupil část drobnosti, a další pak v Mikulově (třeba pedály a stojan). Potkal jsem se s příbuznými (vždy krásná setkání).

Dalšího dne po obědě jsem vyrazil (zase) do Rakouska, ale tentokrát hlouběji. Cestu mi zpříjemňuje dopisování s táborovou vedoucí Ivčou. Viděl jsem spoustu větrných elektráren a jedné nedokončené jsem obdivoval ohromně obrovskou vrtulí uloženou na zemi. Pořádně jsem si taky prohlídl ropné vrty společnosti OMV. Ulehl jsem až u kolejí, pod stromem se starým ohništěm. Vlaky ÖBB mě trochu rušily, ale nakonec jsem to zvládl - první noc v cizině.

Dost zajímavý byl přejezd Dunaje. Most se zvedl nad krajinu už při kraji nivy. Jel jsem ve výšce korun stromů a čekal až se řeka objeví. Pak jsem odpočíval na břehu, při svačině pozoroval nákladní lodní dopravu. Bratislavu jsem míjel, sledoval jsem hrad a zamířil do Maďarska. Tam mě dost nepříjemně zaskočily zákazy vjezdu pro cyklisty. Internet tehda tvrdil, že po té cestě mohu jet. Obtížná je objížďka, musel bych celkem hluboko na jih po nějakých místních vesnicích.

Nakonec jsem objížděl, kde to šlo, a kde ne, tak jsem porušoval zákon. Dostál jsem se do jedné vesnice. Bylo teplo, voda mi došla tak jsem německy (abych nebyl zaměňován se zde neoblíbenými bratry Slováky) požádal místního pána. Poslal mě do obchodu. Tam odmítli eura i pomoc. Tak jsem koumal jak už toho času vysušené hrdlo zachráním. Nakonec mi pomohli mrtví. Totiž i zde je třeba na hřbitově zalévat kytky. Tak jsem nabral tu odstátou dešťovou vodu, preventivně v ní rozmíchal Smektu a odcestoval.

Respektujíce zákon jsem se dostal na jakousi polní cestu, zapadl jsem do bahna a pronásledoval mě nějaký vzteklý pes (kterému jsem jen tak tak ujel). Skoro jako české cyklostezky. Urychleně jsem opustil Maďarsko s příslibem, že se do té země už nevrátím. Nocoval jsem na slámě, u bratrů Slováků, nedaleko dvojjazyčných ceduli. Potíž je v noci hlavně v tom, že na zachumlaní do spacáku je příliš vedro, ale co se skoro nedá přežít jsou komáři, na které má sítka nezabírá.

U Velký Křtíš jsem se umyl a vykoupal na veřejném koupališti. Pěkně jsem si odpočinul, vyválel se, ale bylo málo stínu. Dočetl jsem knihu Job a načetl něco do školy. Nocoval jsem u Rimavské Sobota, za nějakým pomníkem či památníkem. V noci mě někdo (nechtíc) vzbudil vzájemným hovorem, že jsem jen turista a že mě nechají, já jsem se raději neohlížel.

Naď ránem, v 4 hodiny, mě zase vzbudilo krápání. Přemístil jsem se na zastávku ale zbytečně, nepršelo. Ze včera mám spálené nohy. Těším se na Košice, sbírá se na déšť, velké mraky. Sedím u kašny, chladím v ní kofolu a mám pivo z nedaleké restaurace.

Večer jsem dorazil ke Košicím, dál to nejde, je tu zákaz vjezdu. Lehám na zastávku, kousek je čadící fabrika. Nejprve tu přešlapoval někdo čekaje na autobus. Jaké je putovat pěšky, bez věcí? Pak mi chtěli pomoc měšťáci a zjišťovali mi ceny hotelu, ale ty byly na mě velké. O půlnoci mě navštívila skupinka Romů, dlouho se mnou mluvili. Dali mi pokoj, když si všimli, že spím na bibli. Každopádně jsem měl spánek hodně lehký. V noci kolem hlídkovali ti městští policisti. Někdy v mezičase se pak stavili podívat i státní.

Na Košice jsem se musel vykašlat, nevím jak se tam odtud dostat. Vyrazil jsem na jih, jakoby nejkratší cestou k cíli, jenže ta byla cestou asi 4./5. třídy. Byl silný vítr, poprchávalo a byla dost zima. Musel jsem se schovat do svého pytle (držícího teplo). Cesta se pak alespoň trochu narovnala. Ale taky zhororovatěla: Nekvalitní cesta, dlouhé pauzy mezi vesnicemi, některé domy luxusní, jiné polorozpadlé, sklizená pole, auta jen občas. Velké hřbitovy, málo lidí, podezíravě koukající z pozaplotu, hodně psů. V Domčeku jsem dorazil po 18h, vítán o. Markem.

V Domčeku

Samozřejmě jsem se hned zapojil. Ráno po snídani jsme s otcem Pavlem vyrazili do nového (druhého) domčeku. Trochu jsme ho prohlédli a začali škrábat barvu ze zdi. Pátý rok, kdy něco takového dělám. Už mi to leze krkem. Další pomocníci dorazili o poledni.

Lidé, mladí pomocníci, se tu střídají rychle. Mimo více/méně společně práce chodíme často na mše, pravidelně jíme a společně odpočíváme, třeba při biliardu nebo při fotbálku s místními. Každy večer pak v kapli probíhá společné sdílení s hodnocením dne. To se mi moc líbí.

Otec Pavel nám porozdával nějaké své výrobky, především namluvená cd a jeho knihy o vztazích. V pátek jsem se už vážně chtěl vyhnout škrábání barvy ze zdí. Vystřídal jsem děvčata v kuchyni. Hrachovka mi sice trochu zhořkla, ale dědovy pečené brambory se smaženým sýrem byly vynikající. Při vaření mi pomáhal Matúš. Poslouchali jsme při tom z cd pavlovy přednášky. Smál se tomu, když kolem procházel.

Odpoledne jsem si pak udělal malou vyjížďku ke státním (a unijním!) hranicím. K jedněm vedla docela díravá a vodyplná polňačka. Na jejím konci byl hliněný val, sloupy s kamerami na všechny strany a policejní hlídka se psama. Měl jsem na kole cedulku Moravia. Strážníky jsem pozdravil, prohodili jsme pár slov o kontrole hranic a já vyrazil nazpět. Po zemi jsem posbíral nějaké nábojnice, s výhledem na celnici si dal pivko a vrátil se do Domčeku. Na Ukrajinu jsem nemohl, neměl jsem s sebou pas.

V sobotu jsme všichni společně navštívili nemocnou paní. Zajímavý domeček s hodně nízkými stropy. Večer jsem pak s Pavlem a Matúšem jel do Litmanové, kde Pavel měl přednášku pro táborové děti, o vztazích. Při cestě nazpátek jsme Matúše vyložili v Košicích a aby si Pavel pak odpočinul, odřídil jsem zbytek cesty já.

V neděli jsme samozřejmě nepracovali. Společně s pozůstalými jsme shlédli film a s místními mladíky sehráli fotbalové utkání. Večer nás pak otec Marek informoval o smrti šestnáctiletého mladíka, který toho času byl se skupinkou na cyklopouti na ministrantské dny do Říma. Koupali se v moři, které ho už nepustilo. (Mt 25,13: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“)

Rozhodl jsem se tady zůstal déle než bylo v plánu. Zpáteční cesta pak bude urychlená vlakem Slovenské dráhy. Celé pondělí jsem pomáhal se škrábáním. Večer jsme společně šli pro odpustky do nedaleké obce Pavlovce. V úterý jsem se více než jiné dny věnoval učení a práci do školy. Na kole jsem projel naší obec (Vysoká nad Uhom) a pracovně se nechal zařadit na zahradu. Večer jsme opékali (jak mě znáte, urputně jsem to prosazoval už několik dní).

Poslední celý den poblíž Ukrajinských hranic jsem taky trávil pracovně. Mimo to jsem se přiblížil dočtení jedné že svých studijních knih. Večeři jsem připravoval s přítelem Jožkou. Danka, která Domček navštěvovala častěji, bude studovat na západní straně Slovenska, tak se s místem docela těžce loučí. Převzal jsem iniciativu a natrhal ji pro radost krásné slunečnice z odlehlého konce zahrady. Pak jsem byl odvolán k službě řidiče dodávky a s otcem Markem jsme vyrazili na pomoc spřátelenému cyklistovi. Večer jsem pak při rozhovoru s otcem Pavlem obdržel moudro, jinak prakticky potvrzované některými křesťanskými médií: „Peníze nemůžou být problém.“ Pavel

Cesta na Moravu

Ráno jsem sbalil balíček na odeslání do Ostravy (kde jaksi založen dorazil až po dvou měsících). Po mši jsem slavnostně vyrazil. Při první zastávce jsem přišel na rošťárnu, uličníci mi částečně vypustili zadní kolo. V Pavlovicach mi místní půjčili luftpumpu na první dofoukání, zbytek jsem pak dotlačil na benzínce v Michalovcach. Vlakem jsem se vydal až do Levic za 17€, včetně kola. Příjemné přepravující, nemusím jako v čechách sundávat všechny brašny. Prostě jsem ho do vagona položili (aby nespadlo) a bylo. Přestupoval jsem v Košicích s přestávkou 1,5 hodiny. Udělal jsem okružní jízdu po centru města. Je nádherné. Další cestu vlakem jsem pozoroval krajinu mezi horami. Profičel jsem Novou Banou, kde poblíž bylo velkoodkladiště sanitních vozidel, a slavnou Báňskou Bystricou. Den jsem zakončil v Levicích, mezi živým plotem podle hlavní cesty a zrušenou autoprodejnou, ve společnosti spousty slimáků.

Vzbudilo mě lehké mrholení. Vyrazil jsem ve směru své jízdy na čtzři kilometry daleko, kde jsem se schoval na autobusové zastávce. Strávil jsem na ní celé dopoledne, při čtení knihy a sledování doslova vlnobytí, přelévajícího se občas přes celou zastávku. V další cestu jsem z dálky prohlédl jadernou elektrárnu a dorazil do Nitry. Náměstí tu shledávám nudné, ale zato doprava je dost hustá. Při přestávce na hlavním náměstí si povídám s panem o cyklistice. Nocuju při cestě na Trnavu. Jsem na zastávce autobusu, kvůli hrozícímu dešti. Soused mi naplnil láhev vodou a paní čekající na autobus mi poradila, jak správné napsat pohlednici v slovenštině. Kolemjedoucím Polákům, a jiným Moravákům, jsem radil cestu na Trnavu.

Budil jsem se často, lavička byla značně nepohodlná. Ráno jsem se učil do konce mrholení. Prokřižoval jsem Trnavu. Další cestou mě předjel náklaďák s vojenskou technikou, ze kterého posléze vypadly nějaké desky. Kromě něj mě předjelo ještě asi 5 dalších, prázdných obrovských tahačů. Při přestávce v CHKO jsem nevěřil, kolik odpadků na odpočívadle může být. Užil jsem si výhledu na Pálavu, projel příšernou kočičí cestou přes Kalici a do Strážnice dorazil brzy. Projel jsem Strážnice na kříž, poslechl si trénink varhaníka a nocoval u své hlavasky, Marušky.

Ráno jsme zaspali, ale mši svatou jsme nakonec stihli. Cestou za Tetou do Břeclavi jsem nasbíral trnky. Další den jsem pokračoval k Tetě do Mikulova. Cestou jsem se stavil ve Valticích a nechal jsem se předjet maskovanými (ergo novými prototypy) Škodovkami. S tetami jsem dlouho povídal o světě, předcích a prohlíželi jsme fotky.

S teplým jídlem v ešusu jsem zase vyjel, na Kroměříž. Byl jsem velmi naložený, maximální nosnost kola jsem překročil, až se mi na kole osmica udělala a já musel každých 20km odpočívat. Otec Vít mi poskytl jim nepoužitý pokoj, protože jsem do Kroměříže dorazil o den dříve. Pořídil jsem si balení kakaa a krabici mlíka, do které jsem část kakaa zamíchal. Pomohl jsem s vykládáním věci na chystanou akci.

CSA Kroměříž

Celostátní setkání animátorů v Kroměříži. Přihlásil jsem se do přípravného týmu. Jak už to u mě bývá zvykem, zařadili mě do skupiny mimo mé děkanáty (Ostravsky/Hlučínský), takže jsem zase hledal nové známé. Přípravný týden, před samotným setkáním, jsme byli docela opečováváni. Třeba jsme opékali špekáčky, poslouchali přednášku psycholožky a otce Bogdana. Pomáhali jsme s balením tašek pro účastníky a já v mezičase obešel místní kostely a dál kolo do opravny, kde mi ho opravit prostě nezvládli.

Naše skupina, leadeři animátorů, taky zatopila vedení akci. Doslechli jsme se o střevní chřipce nějakého člena přípravného týmu. Jinak tajná informace. Ale nakoupili jsme si roušky na pusu a gumové rukavice a tak přišli na oběd. Bavili jsme se tím asi jen sami, ale recese to byla docela dobrá.

Na samotné setkání nás nechali přespávat na jiném místě. Už nebylo tak poetické jako internát arcibiskupského gymnázia, ale taky bylo dobře. Nechci rozebírat co se mi na setkání nelíbilo, takže pár věci přejdu mlčením. Program byl nabitý a sotva se dál v poklidné pohodě stíhat. Už vůbec ne, když jste měli nějaký větší úkol, třeba vést diskuzní skupinky a být při tom patřičně připraveny.

Nakonec se ukázalo, že tu krabici kakaa neumím spotřebovat, tak jsme s kumpány koupily karton mlík a kakao pak přeprodávali spoluúčastníkům. V naší ubytovně jsem zlobil zhnilotiny, které jezdily výtahem. Někdy jsem na oko přistoupil, jindy prostě jen nakoukl a pomačkal všechny čudliky a nechal všechny patřičně povozit po vyhlídkové trase všemi možnými patry. Pár lidí to hodně vyvedlo z míry, natolik, že se ani zlobit nezvládli.

Naše pořady, abychom mohli patřičně vést skupinky mladých bystrých lidí, se protahovali do noci. Potíže nastávaly o půlnoci, kdy nás nehotové prostě vyhnali z prostor pryč. S klukama na pokoji, také leadry, jsme vynalezli nový pozdrav, ale nenapíšu vám ho: „Neučte se od kohokoliv.

Užili jsme si taky poslední, kanadskou noc. Mirek někde lítal, a s Petrem jsme se pustili do příprav. Vymontovali jsme žárovky, zatáhly závěsy, Petr už jen v trenkách vyběhl na chodbu a na několikerý pokus se mu podařilo vyhodit jističe naší části chodby. Namazali jsme kliky od dveří zubní pastou a šli spát. Nejvtipnější na tom bylo, ať se mnou byl Petr nebo nepřítomný Mirek, já bych lumpačil tak jak tak :D

U Pastorků

Po slavnostním ukončení setkání jsem nejprve sám trochu vyhladil osmicu, a pak vyrazil do slavného Horněmčí, za tetami a ke kořenům. Příjezd byl kouzelný. Do vesnice, kde prožívali mladí a životy mí předci a já zde ještě nebyl (snad jen jako malinký). Přivítala mě sestřenice. Po ošetření svých cestovních trápení jsem večer se starším bratrancem sedl na pivo u místního fotbalového hřiště.

V neděli jsem odpočíval v místě. Kostelíček je malinký, plný lidí, ale zda se mi, že jen málo jich jde na přijímání. Seznámil jsem se s mladším bratrancem, a u kostela taky se spoustou dalších vzdálených příbuzných. Jakási teta mě pozorovala, kde se tu bere Mojmír (můj táta), než jsme se představili.

Objednal jsem v místním kostelíčku mši za předky (mimochodem, mého jména zde už na půlstoletí nikdo nežije). Projel jsem se do Slavičína, kde mě překvapilo 17% stoupání, které jsem neměl na mapě. V Bojkovicích jsem se domluvil na opravě kola a pokračoval na cestování po širokém okolí, Slovácku. Bratranec mi poradil zkratky na mapě a prohlídl jsem s ním staré fotky. Při pěší procházce vesnici na mě volal klučík „Kam jdeš strýcu?“ Bylo to moc krásné, jako by tady bylo mě místo, kde jinde jsem ho nenašel. Prohlídl jsem si lípy na kterých si můj děd hrál, a pomník starého hřbitova, kde byl pochován jeho otec.

Dalšího dne jsem vyrazil do Uherského Hradiště. Prohlédl jsem si náměstí a naplnil se knížecím pivem. Pak jsem navštívil archív. Tam jsem podle sčítacích archů odkryl své předky a zjistil, že nejméně do poloviny 19. století jsem přímým následovníkem rodu, a po mě mí bratři. Více jsem nestihl, zavírali.

V Bojkovicích jsem v servisu zjistil, že kolo nejde vycentrovat, jelikož je třeba nový ráfek i brzdy. Při čekání před obchodem se pánovi rozsypali zemáky a on nad nimi jen mávl rukou. Pak se kolem mihli nějací mlaďoši, „podívaj sa, brambory a zadarmo“, a vše patřičně uklidili. V Horněmčí jsem toho dne ještě navštívil potomky dědových sester. Dlouho jsme vykládali. Prostí a krásní lidé. Taky jsem navštívil dům dědova mladí, ačkoliv docela přestavěný.

Část věci jsem si poslal poštou (abych kolo ještě více nepoškodil). Ostatní jsem naložil a přes Luhačovice se vydal na sever. Před Valmezem mě zastavil déšť. Respektive, prognostický jsem zastavil na bezpečně (a poetický prosklené) zastávce předtím, než déšť přišel. Nechal jsem ho projít a pak jsem v jeho stopách pokračoval. U ostravské babičky jsem nabral síly při dobrém jídle a nejlepší společnosti. Ještě večer jsem dorazil do Dorfu, kde jsme cestu zapili darem z jihu, slováckú slivovicú.

Pouť skončila. Jal jsem se své staronové pokoje v tátovém domě uklízet, zapojit internet. Začal nový školní rok. Tentokrát zahajuji studium na dvou universitách, dvou oborech. Z toho popudu jsem dokoupil nějakou elektroniku (netbook, foťák) a taky ledvinku na stále užitečné věci, abych je mohl mít při sobě. Navštívil jsem dávnou přítelkyni a spolužačku, Boží kamarádku Maju, a na svém domovském gymnasiu odpřednášel něco málo o heraldice. Při jedné z cest domů se podařilo polskému řidiči mě z kola srazit. Ale takové to tu už je, trochu krásné, trochu bezohledně, a pro jistotu trochu lhostejné.

některá práva vyhrazena
Jiří Josef Kohoutek, 30.07.2018

CS
DE
EN