Jiří Kohoutek

← zpět Poutník

17/18 Duší a Srdcem
2016 Die Fußabenteuer
2015 Eichstätt Lehrgang
2014 And Away Again
13/14 Swiss Disillusion
2013 Exp. Journey
2012 London
2011 Via Moravica
2010 Slovensko
20XX Morava

2012 London

Po seznámení a odzkoušení Couchsurfingu v milované Olomouci, jsem se rozhodl na dovolenou vyjet do Londýna. Čas nejlépe vycházel o Vánočním čase, psal se rok 2012. Zkušení vědí, jak je Londýn beznadějně zaplněný, ale naštěstí jsem ke zkušeným ještě nepatřil. Druhým štěstím byla má velká pusa, která mi získala společníka, Vojtu. Kdo ví, kolik jsem uměl anglicky, bude překvapen. Z naší skupiny cestovatelů jsem právě já uměl lépe. Společně jsme poprvé koupili lístky na letadlo a s nadějí, že i na druhou polovinu dvanáctidenního pobytu seženeme ubytování, jali jsme se balit.

20. Náš nízko nákladový let startoval poměrně brzy ráno. Posledními vlaky předchozího dne jsme dorazili do Prahy a pustili se do okupace letiště. Profíci si z amatérů udělali legraci, a tak jsem se jal uschovat některé své ostré kovové předměty (nůž, versatilku a lžičku) na záchodech ruzyňského letiště. Měl jsem naději, že tam zůstanou do našeho návratu.


Zobrazit místo 2012 London na větší mapě

Noc to byla dlouhá, nedalo se spát, ačkoliv všude byl klid. Na vyhlídkové terase hromádky sněhu a chlad. Dvě hodiny před odletem jsme nervózní z letištní kontroly přistoupili k uniformovaným. Spadl nám kámen ze srdce a obava pokračovala, když jsme zjistili, že to jsou celníci a chtějí jen prohlédnout náš pas. Pak jsme se blemcali kolem dosud zavřených obchůdků a odhadovali, odkud to poletí. Odbavení a kontroly přišly až půlhodinku před odletem. Byl to celkem fofr. Naskákat do letadla, vzhledu prostorného, ale staršími sedačkami přeplněného prostoru. Náklon při startu i náš první let byl hezký, příjemný. Před přistáním jsme mohli obdivovat světélka nad Anglií a nějaký čas předtím i světla lodí houpající se na moři.

21. První den na ostrově. Nejprve se dostat k našemu gaučodárci Martinovi, třeba vlakem. I přes naši nejistotu to šlo celkem rychle. Než jsme se nadáli, vítal nás Martin před dveřmi svého útulného domu, klasické londýnské architektury. Zdřímli jsme si v přední místnosti, u vánočního stromku. Pak nás Martin provedl parkem, ukázal nám museum, ve kterém měli i české pohlednice a časopisy, a pozval nás na opravdickou anglickou snídani. Chtěli jsme se skoro bránit, tolik peněz, ale později jsme pochopili, proč nad tím tak mávl rukou... Společná, trochu bláznivá večeře následovala po odpočinku. Před ní jsem zkoumal místní standardy. Třeba krom zásuvek mají i okna a záchody trochu jiné než u nás. Než jsem se naučil se záchodem, stačil jsem ho Martinovi rozbít. Ráno jsme odjeli vlakem do centra velkoměsta.

22. V sobotu dvaadvacátého prosince jsme nejprve trochu stresovali, protože na našem nádraží byl vypsán zrušený vlak, ale náš nakonec dorazil a tak jsme cestovali i přes zastávky metra, až na tu naši – Elefent & Castle. Chvíli tápali kterým východem, podchodem a ulicí se vydat. Pak půlhodinová procházka odhalila mé velké zanedbání. Ačkoliv jsem si místo určení pamatoval dobře (vpravdě přesně), neměl jsem napsanou adresu ani telefon na Rýšu. Takže než abychom se cpali k někomu domů, našli jsme kavárnu s wifi, dali si kafe a díky chytrému vojtovu telefonu ověřili údaje a navštívili Rýšu. Ten nás ubytoval, dal nám první tipy a my hned vypálili do národní galerie. Místo plné úžasných obrazů. Před galerií jsme poskákali po soše lva, prošli kolem budovy parlamentu s velkým Benem, domu Číslo 10 a zpátky k Rýšovi. Přes Temži, uprostřed mostu, mezi auty, si to běžel běžec. Na cestě krom pruhů přechodu pro chodce jsou i nápisy, kam se má turista dívat. To je důležitá a šikovná věc, ale i s ní jsem se skoro nechal přejet. U Rýši jsme zůstali nakonec až do sedmadvacátého.

23. Další den jsme obešli nejpamátnější centrum, kolem řeky. Tower s Towerbridge, katedrálu svatého Pavla, válečnou loď – lehký křižník Belfast. Ten bojoval třeba proti nacistům v Normandii jako ostřelovací podpora na plážích Gold a Juno. Dnes je zakotven a funguje jako muzeum. Bohužel jsme do něj nešli, chtěli vstupné, pro Londýn docela běžné, ale pro moravské studenty nad možnosti. Zato jsme při dalším průzkumu objevili Barbican. Bytový dům se zahradami a jezerem, odkud jsme se dostali na cestu nad pozůstatky původního římského opevnění a do Londýnského muzea. Večer jsme měli návštěvu bohoslužby v baptistickém kostele. Cestou jsme přecházeli Millennium bridge, který jste mohli ve filmech s Potterem vidět, jak se pěkně rozpadá. Tam jsme překvapili nějaké cizí turisty, když se Vojta připletl (na mé popíchnutí) k jejich společné fotografii. Zmíněná bohoslužba byla anglicky, pochopitelně, a tak mě uspala. Vojta se pobuřoval víc než náš hostitel, ale mě to taky mrzelo.

24. Čtvrtý den jsme pokračovali v prohlížení centrálních oblastí města. Westminsterské impozantní budovy cestou z výpravy k Backinghamskému paláci. Královnu jsme neviděli, zato dnes kolem řeky běžela slečna se sluchátky a pořád volala „Lets do it!“. A my jsme si udělali procházku parkem svatého Jakuba. V parku koni nesmějí přes mosty, ale kachny, holuby a především veverky tam mají hodně přítulné. No tak jsme si s nimi taky patřičně pohráli.

25. Na první svátek Vánoční jsme si udělali trochu volno (stejně jako všechny muzea a galerie). Prošli jsme se blízkým parkem. Jezero, vodotrysky, krásná travička a úžasné nástroje na cvičení. Já se odpoledne připravoval na zkoušky do Olomouce, Vojta se mezitím prošel k oválu Kennington.

26. Znalosti z Vojtovy procházky jsme hned v druhý Vánoční svátek využili. Ráno jsme se vydali k oválu vyzkoušet místní jízdní kola. Na Heathrow neustále přistávaly letadla. Lítali kousek nad námi, jedno za druhým. Po chvíli dohadování s výpůjčními stojany jsme vyjeli. Nečekal jsem, že jezdit po levé straně cesty bude tak v pohodě. Jen to chtělo na křižovatkách trochu přemýšlet. Nejprve jsme hledali fotbalový stadion Chelsea. Nejnáročnější na tom byl časový limit, který jsme museli držet, pokud jsme chtěli mít kola půjčená bez dalšího poplatku. Včas vrátit kola do stojanů, které nejsou všude, a směrem od centra jich ubývá. Nakonec jsme to na poslední chvíli zvládli. Vojta bravůrně ovládá čtení z mapy, a ke všemu měl takovou šikovnou s autobusovými spoji. Staral se tedy o trasy našich přesunů. Pěšky jsme pak prohlídli stadion s okolím a vrátili se na kola.


Vydali jsme se na projížďku velkými parky (Green, Hyde, Kensington G., Regent's) a viděli krásné budovy, travičku a našli několik hotelů Hilton. Trochu jsme taky zmokli. Oschnout jsme se vydali na mezinárodní nádraží st. Pancras. Krásná budova s krásnou i vnitřní architekturou, sochami a nástupišti v horním patře. Odtud to bylo jen pár kroků na nádraží do Bradavic (King's Cross). To bylo bohužel zavřené a dokonce hlídané. Přes prosklené dveře jsme ale „nástupiště zahlédli“. Následovalo večerní kafíčko, zkusili jsme to od hvězdného frajera (Starbucks), cena se vyrovnala té v Ostravě (nebo spíše naopak). Byla tam příjemná obsluha. Poprosili jsme o fotografii a vyfotili jsme se nejprve s Vojtou a pak i s naším fotografem. Nový „kámoš“ byl velice přátelský. Pak jsme se vydali domů, k Elefant & Castle a jeho stojanům na kola, dále pak pěšky k Rýšovi. Jenže téměř u cíle jsme zjistili, že vojtův batoh (náš jediný používaný po městě) zůstav u frajera. Letěli jsme zpátky, batoh našli. Cestou jsme míjeli památku, bíle natřené kolo připnuté ke sloupu se vzkazem o úmrtí. Takový pomník by se mi taky „líbil“. Toho dne jsme najeli asi 44 km.


27. Následujícího dne jsme navštívili tři velká a úchvatná muzea. Do přírodovědeckého vedla obrovská fronta. Byla v ní spousta příšer (zvířat a především hmyzu), které mě uchvátily a taky místnost, kde byly velké zvířata ztvárněné v životní velikosti a mohli jsme tak porovnat třeba slona s velrybou. Část s dinosaury byla vůbec nejvíce zaplněná, ale podle mě nejméně zajímavá. Muzeum vědy mě taky moc nezaujalo, nebyl jsem dostatečně vzdělán k žasnutí nad většinou těch technických „blbinek“. Zato Victoria & Albert muzeum mě dostalo. Spousta úžasných výrobků a inspirace, že to ani popsat nedokážu. Před „posledním“ návratem k Rýšovi jsem se vydal pořídit si nový kabát, namísto staré bundy, ve které jsem dosud byl. To se mi nakonec podařilo a můj londýnský kabát ze mě začíná dělat značkového kosmopolitu.

Večer jsme měli změnit bydlení, setkat se s Tonym. Trochu to drhlo, protože změnil místo setkání a zpozdil se, tak jsme skoro hodinu čekali. Přišel takový, nu horký portugal. Řekl, že se nedávno stěhoval, a že musíme vlakem, ale přes kontrolu na nádraží proběhl bez placení, na rozdíl od nás. Tak se vrátil a všichni jsme se vydali na třičtvrtěhodinový pochod městem na zastávku bez hlídačů. Cestou se Tony ještě stavil „nakoupit“ do kontejnerů za supermarket. Vojta byl velmi nervózní, ale já jsem šel spokojeně jako kráva na jatka. Vlakem jsme se kousek svezli, ale pak jsme ještě šli pěkně dlouho, pořádně unaveni s nákladem, parkem, kolem potoka. Já jsem si hrozby nepřipouštěl a těšil se na postel. Ta nakonec docela přišla, v kancelářích bývalé fabriky na barvení triček, tedy docela squotu. Já byl nadšen, o tom jsem sníval, ne tak Vojta.

28. Hned z rána jsme vyrazili do slavného Greenwich. U řeky nás vítala nádherná plachetnice, bohužel opět s patřičným vstupným. Prošli jsme se tedy podchodem pod řekou a v protějším parku si vychutnávali výhled na park, observatoř a akademii. Věděli jsme, že přístup k vyznačené hranici zemských polokoulí je u observatoře zpoplatněný, ale hranici jsme s pomocí mapy vyhledali i na naší straně řeky a přechod mezi polokoulemi si užili ve vojenském pochodu za písně Go West. Při toulání se zahradami a námořnickým muzeem na jižním břehu Temže jsme potkali Rýšu. Půjčil nám volňásky na observatoř. Tak jsme nakonec přece jen navštívili toto slavné místo. Při obědě v čínské restauraci jsme mu je zase vrátili, pro půjčení dalším serfařům. Vojta mě pak přesvědčil pro cestu lodí do centra města. Podjeli jsme Towerbridge a vydali se do národní banky. Tu jsme tentokrát nevyloupili, ale prohlídli její muzejní expozici a potěžkali 13kg zlatou cihlu. Cestou na večeři k Rýšovi, na kterou nás v Greenwhich pozval, jsme navštívili Imperial war Museum. Mě to příliš neohromilo. Mimo jiné tam byla i výstava o koncentračních táborech, ale co je to s porovnáním návštěvy opravdové Osvětimi. Cestou z horního patra, kde výstava o koncentráku byla, mě vezl výtah od Schindlera.

Po večeři jsme se vydali autobusy zpátky do našeho squotu. Tam jsme se dovolávali Tonyho, který nám nakonec otevřel. Poznali jsme Dominika. Poláka, který to tu měl na starost. Kdysi tady pracoval, ale po uzavření továrny se tu zabydlel a s majitelem se dohodl, že bude místo hlídat před rozkradením. Když poznal naši situaci, zlobil se na Tonyho a dal nám nový pokoj, včetně elektrických přímotopů. Poláků tu bylo víc, byli na nás hodní, ale pili. Tak jsme měli trochu hrůzu, aby nám něco neudělali nebo nás neokradli. Nakonec to skončilo jen vynuceným příspěvkem na novoroční flašku.

29. Devátý den jsme se věnovali modernímu umění. Monumentální budova Tate Modern a pak i Tate Britain. Ne všechno bylo zajímavé, ale pár kousků a nápadů se mi líbilo. A pak, monumentální budova Tate Modern byla naprosto úchvatná.

30. Dalšího dne jsme šli do velkého Britského muzea. To nám zabralo mnoho času. Při výstupu jsem viděl před budovou odlétat záchranářský vrtulník. Navštívil jsem obchůdek se skotskými věcmi a s Vojtou zamířil na oběd. Zkusili jsme pizzerii. Obsluha byla příjemná. Když jsme mu nerozuměli, že nám nabízí vodu, prostě ji přinesl, pořád se usmíval. Vojta se vypravil navštívit fotbalový stadion Arsenal. Já jsem zůstal v okolí britského muzea. Okénkem jsem nahlédl do hospůdky, kde se napájel například Karel Marx nebo George Orwell. Cestou k naprosto úchvatné Britské knihovně jsem obhlédl budovu „Ministerstva pravdy“. Na nádraží, kde jsme se později s Vojtou znovu setkali, mě zaujaly reklamní cedule na korán.


31. Poslední den roku, ráno, jsme dostali od Dominika vlastní klíč. Už bylo na čase. Noční vyčkávání na příchod Dominika, který svůj mobil sledoval asi tolik co já, aby nám otevřel, bylo náročné. Mě osobně to velmi deptalo. Přijde někdo otevřít? Máme kde spát? Uvidím ještě své věci? To byly otázky, které mě docela trápily. Hned po výstupu z autobusu jsme se s Vojtou rozdělili. Já jsem si šel užívat znovu do Victoria & Albert muzea a Vojta se vydal na stadion Wembley. Sejít jsme se měli před mým muzeem při zavíračce. Vojta se docela zpozdil, chuděru napálili organizací autobusů a tak sedl na bus opačným směrem. Myslím, že z toho byl mnohem více rozhozený než já, když jsem musel jen čekat, zatímco on byl odvezen mimo mapu. V centru jsme nakoupili dobroty na noc a vyhlédli si místo pro sledování ohňostroje. Ten jsme si nakonec užili jen trochu, protože smog z náloží klesl na nás a zakryl výhled. Cestou domů jsme se táhli s ohromným davem lidí. Nepořádek kolem nás byl přiměřený. Byli tady policisté (i na koních) hlídající přepravní koridory. Vystáli jsme řadu do přeplněného autobusu a dorazili do squotu. Tam jsme se patřičně vyspali a poslední den v Anglii strávili zase rozdílně.

1. Já jsem se procházel v oblasti kolem londýnského Oka, Vojta vyrazil na olympijský stadion. Vrátil jsem kartičku na autobus a nakoupil v obchůdku jako den předtím. Prodavač mě překvapil, když mě poznal. Já si ho pamatoval, protože mi přišel sympatický – připomínal mi spolužáka. Před devátou hodinou jsme dorazili do kina. Tam jsme pojedli ze zásob a vyčkali na začátek 3D promítání Hobita, ke kterému mě přemluvil můj společník. Promítání bylo dlouhé. Naše batohy jsme schovali do jakéhosi skladu, aby nám nepřekážely v sále. Něco po půlnoci film skončil. Vydali jsme se pěšky na nádraží. Tam jsme celkem dlouze čekali na vlak. Nádraží bylo prázdné. Jen místní liška chodila sem a tam. Chvíli dolů do metra, chvíli nahoru na nástupiště. Jsem uchvácen, kolik „pater“ Londýn vlastně má.

2. Vlak dorazil na čas, přesunuli jsme se jím do Lutonu. Po tmě jsme museli hlídat zastávky podle mapy ve vlaku, žádný výhled. Z Lutonu jsem chtěl jít pěšky, ale Vojtova intervence mě posadila do taxíku. Let do Ruzyně proběhl taky dobře, tentokrát k okýnku sedl Vojta. Po přistání jsem napjatý zaběhl na záchod, jestli tam ještě jsou mé věci. A skutečně, vyzvedl jsem si tam své poklady. Vojta se pak vydal vlakem na Ostravu, já zůstal ještě u Prahy. Chtěl jsem v Brandýse navštívit kamaráda Karla. V následující sobotu jsem měl přichystanou zkoušku v Olomouci. Tam a pak do Ostravy jsem se dopravoval vyššími třídami Leo expressu. Žluté vlaky mi jsou ale příjemnější.

Chybi ti tam jedna zajimava prihoda. Kdyz jsme autobusem od toho ohnostroje tak mi tam dal nejaky priopity typek dve piva a chtel at je hned vypiju. Ja jsem si je schoval. Tak pak nadaval ze je chce zpatky a trochu vyhrozoval. Ja jsem se na nej usmival a na vsechno rikal "ok, yes, no problem, of course..." ale nic jsem mu nedal. Nakonec jsme vystoupili, cehoz si vsiml pozde a uz nas nestihl.

některá práva vyhrazena
Jiří Josef Kohoutek a Vojtěch Glofák, 30.07.2018

CS
DE
EN