Jiří Kohoutek

← zpět Poutník

2017 Duší a Srdcem
2016 Die Fußabenteuer
2015 Eichstätt Lehrgang
2014 And Away Again
13/14 Swiss Disillusion
2013 Exp. Journey
2012 London
2011 Via Moravica
2010 Slovensko
20XX Morava

2014 and away again

POUŤ

Nevydal jsem se za dobrodružstvím, ani nejsem turista, který chce mnohé vidět. Putoval jsem Evropou. Nechával jsem na sebe působit krajinu, stavby, lidi a vůbec všechno, co na poutníka v jeho dnech přichází. Odraz těch věcí, společně s modlitbou a mým směrem jízdy (k Pánu), mě formoval. Pracoval jsem s těmi střípky postřehů a rostl v Jeho milosti. Nemohu vypsat to, na co jsem přišel, ani co, či jak mě měnilo. Bylo toho hodně a taky myslím, že jinak než vlastní zkušeností, to jsou jen znějící slova, která člověka bez užitku zavalí. Přesto se o něco podělit pokusím.

NEJMÉNĚ DŮLEŽITÉ

V osmadvaceti cestovních dnech jsem urazil 2.784,08 míle (tj. průměrně asi 160km/den). Do třicetidenní pouti se tak ještě započítá den odpočinkový - u přátel v Drážďanech 21,8 míle a den poslední - dojezdový s 40,8 mílemi. Celkem tedy 2.846,68 míle (4.581,29km). Kolo s nákladem, podle aktuálního množství potravin a tekutin vážilo 40-45 kg.

Kolísavost mého denního výkonu můžete vysledovat z grafu. Průměrná rychlost na mé pouti, při jízdě, byla jen 10,5 míle za hodinu. Průměrně jsem každodenně odpočíval 4,5 hodiny a k tomu samozřejmě v noci. Přímo v sedle jsem trávil v průměru 9 hodin, to je celkem 270 hodin jízdy.

kolik mil za hodinu jsem ročně jel
Výkon: modře průměrná rychlost mil/hodina ve dne, počítaná z čistého cestovního času.
Výkon: oranžově průměrná rychlost mil/hodina ve dne, počítaná z času včetně přestávek.

Během cesty jsem dvakrát překročil vzdálenost dvouset kilometrů v jednom dni. Podruhé při opouštění Nizozemska, o jeden kilometr. Poprvé hned druhý den cesty, když jsem z Niffer (F) jel za Johannesem do Waldstadtu (D). To jsem zlomil i svůj osobní denní rekord překonáním vzdálenosti 230 km.

Výdaje (přibližné) na stravu činily 6.332 Kč a na servis 1.365 Kč, díky pomoci a darů přítele Mirka (a jeho rodiny). Na údržbu Sarcia padly další nemalé peníze před výjezdem a po dojezdu. Pět nocí jsem spal u přátel, šest ve stanu, tři pod širákem a patnáct na zastřešených zastávkách (především kvůli nebezpečnému počasí).

POSLEDNÍ ČAJ

Sbalil jsem poslední věci. Nebe mi hrozilo tmavými mraky a já kličkoval mezi kapkami deště, když jsem nakládal své cennosti na kolo. Než dorazila domácí služba, akorát jsem stihl dopít poslední mátový čaj s medem.

Až do Schaffhausen jsem jel po známých cestách a loučil se s krajem, který mě sice moc nepřijal, ale se kterým jsem se sžil. Nafotil jsem velké vodopády na Rýnu, ke kterým mě cesta zavedla a po německé straně řeky pokračoval na západ.

Než jsem se vrátil na neutrální půdu Suveréna, přes řeku mi vyhrožovala jeho jaderná elektrárna. Těsně při hranici mě před překročením, při svačině, stihla zkontrolovat německá policie. Poprvé a naposled, nicméně byli příjemní a zvídaví. Před slavnou Basilejí jsem projel kolem římských pozůstatků v Kaiserangst.

Abych další den dojel do cíle, pokračoval jsem až do soumraku, k francouzskému městečku se zdymadlem, Niffer. Rozdíl mezi čistotou a vůbec stavem Francie a Švýcarska byl markantní, do Francie se mi vůbec nechtělo.

Mají tady spoustu kadeřnictví, občas pekárnu, ale žádný pořádný obchod, nebo pěknou silnici. Řidiči jsou ohleduplní a až na déšť a občasný protivítr se tady dá jet docela příjemně. Nicméně, nevzdaluji se od státní hranice. Jen ten Strasbourg je příšerné místo. Žádné ukazatele, natož cesty pro cyklisty. Projížděl jsem mezi kamiony, prostitutkami a hlubokými kalužemi, jak jen to šlo, abych byl brzy v centru a rychle pryč.

V Plobsheim jsem nakoupil černou vodu, abych měl síly na zbytek dnešní rekordní cesty. Teprve při otevírání jsem si všiml, že láhev má českou etiketu! Znovu jsem letěl jako vítr, až dokud jsem nepotkal mladé Švýcary, cyklisty na cestě z Basileje do Amsterodamu. To jsem zpomalil a sdílel starosti pozdícího se večera s nimi.

Cesta nás ale zavedla rozdílnými směry. Já z Karlsruhe hledal Waldstadt a Johannese. Ten mě přivítal i pozdě večer. Byl sdílný a nápomocen, jak jen mohl. A mimo krásného svědectví, které o sobě samém a svých idejích vydal, stal se svým darem snad i větším dotykem, než sám čekal.

KATEDRÁLY

Ráno jsem odcházel později, než můj hostitel. Vrátil jsem se k řece a pokračoval podél ní na sever. Než jsem vstoupil do další katedrály, ohlížel jsem na kraji města Spyer technické muzeum. Bohužel vstupné bylo vysoké, přestože impozantní exponáty (Boeing 747,...) lákaly i přes plot.

Začínám si více všímat hřbitovů. Jednak jsou zdrojem dobré vody, občas i luxusních toalet, ale především jsou povšimnutí hodným poutním místem. Různé pomníky, náhrobky, zeleň a dějiny zde odpočívajících vedou k zamyšlení. Mě coby poutníka také k modlitbě za mrtvé.

Od řeky jsem se jen malinko vzdálil, vyspat se na vinici. Při ranním výjezdu se začaly sarciovy brzdy hlásit o nové špalky. V obchodech, pokud jen něco dokupuji, mě místní pouští před sebe. Údolí Písně o Nibelunzích je naprosto nádherné. Řeka, ostružiny, kopce, vlaky a hrady. Na konci údolí jsem s trpělivostí nabral z pramene minerální vody Rhens a spal u cyklostezky mezi řekou a další jadernou elektrárnou.

V Bonnu jsem se po nalezení infocentra úspěšně dostal do cyklosportu. Příjemný pán, také zcestovalý mi prodal brzdové špalky. Žel, řekl jsem si o špatnou značku, takže později, při výměně, jsem je musel trochu seříznout. Podložku na opravu mapníku jsem zase úplně zapomněl koupit, takže jsem si ji pořídil až později. V příjemném parku na nábřeží se mladí baví v promakaných a docela i zajímavých kostýmech.

Před Kolínem mě v supermarketu zaskočila počítačka drobných, tady prostě pokladní pracuje jen s bankovkami. Do centra města, ke katedrále jsem se dostal hravě. Od ní to bylo náročnější. Především proto, že cyklostezka nekopírovala silnice a já tak místy bloudil, hledaje nejlepší cestu na západ. Tak jsem za občasných, ale vydatných dešťových přeháněk opustil Rýn.

Před Aachen jsem stanoval za vlakovým náspem, v polích, na hrázi jakéhosi jezírka. Slavné město je dost špinavé a teprve v centru začíná být příjemné. Záchody jsou pouze placené a ke všemu vypadají jako nějaká smrtibudka. Zato katedrálu tady mají opravdu nádhernou.

BENE(LUX)

Přejezd do Nizozemska byl docela nenápadný, ale jak se našinec rozkoukal, poznal výraznou změnu: uklizeno, upraveno, opraveno. Cihlové domečky, perfektní cyklostezky podél hlavní cesty (jen tu po nich taky jezdí motorky) a příjemná cesta, kolem amerického hřbitova, až do Belgie.

Tady přišla další velká změna. Co není privátní je špinavé, zanedbané a cyklostezky řekněme rozbité. Za ten čas tady jsem skutečně dostal do těla. Zajímavá mi přišla zástavba, která až k Bruselu především kopírovala hlavní silnici. A z městeček po cestě by stál za zmínku Sint Truiden.

Brusel ve mně zanechal velmi silný dojem, vesměs dost negativní. Vyjímkou snad královské zahrady a (opravované?) muzeum asijského umění se zahradou. Teprve Antwerpy, na severu Belgie, vypadaly docela k světu. Aleje stínících platanů, tramvaje, ortodoxní židé a rozlehlé centrum. Za městem jsem trochu bloudil, cesty se táhly lesy s málem ukazatelů.

U státních hranic (s Nizozemskem) jsou kromě „bunkrů“ také velké transparenty, které připomínají, jak hranice vypadal v letech před sjednocováním Evropy a stará celnice. Nizozemsko, tady na jihu s políčky, dálnicemi a hrázemi kolem. Plotů podstatně méně než ohradníků, domy s obrovskými okny (jako výlohami) a dojem, že tady nemůžu spát leckde. Nakonec spím uprostřed pole, na cestě kudy projel jen jeden traktor, a to ještě spíše naschvál.

Na cestách chybí středové pruhy, zato jsou po obou stranách pruhy značící něco jako cyklostezku. Když jsem se snažil na jedné křižovatce zorientovat, zastavil se u mě postarší kutil/cyklista na vlastní motorce. Než mi ukázal směr, stihli jsme si povykládat o svých cestách. Před Rotterdamem byla dobrá cesta (jako v Nizozemsku skoro všude), jel jsem podle ukazatelů. Místní směrníky nepotřebují, znají zkratky, tak se mi dařilo tytéž lidi předjíždět opakovaně.

Přes městečko Gouda jsem jel na Den Haag. Většina mostů je tady zvedacích, kvůli loďkám. Cesta vedla kolem dálnice. Dohnal mě pán, šedesátník na elektrokole. Společně jsme ujeli několik mil a směsicí jazyků (AJ, NJ a snad i FJ) si povídali. V Haagu jsem po projížďce čínskou čtvrtí dorazil k mezinárodnímu soudu. Před ním jsem nakonec také ještě toho dne svědčil.

Začal jsem nabírat směr na Amsterodam (A'dam) a narazil jsem na písečnou pláž. Slunce se sklánělo k moři. Přidal jsem do šlápot a jako vítr prolétal chráněnou krajinou oblastí písečných dun. Jedno z nejkouzelnějších míst mé pouti. Nocoval jsem po sběru mušlí na pláži, kousek nad mořem. Jen ten písek se mi dostal všude.

Po ránu, ještě u pobřeží jsem ztratil svou alumatku. Míjel jsem pracoviště ESA (European Space Agency) a chvíli na to se zdravil s jedním z jeho českých pracantů. Krajina se změnila. Dlouhé cesty mezi poli, občas stromové remízky se zemědělskými usedlostmi a větrné elektrárny. Počasí zase nepřálo, tak jsem najel spoustu mil, než jsem našel nějakou zastávku. Té jsem zakryl pohybové čidlo mokrým papírem. To mi ale k dobrému spaní nestačilo, jelikož ještě potmě, naštěstí však nad ránem, zahoukali policajti a ze zastávky mě vyhnali.

Nový den začal brzy a vedl mě příjemnou, ale nudnou krajinou. Už nějaký čas využívám místních (rozuměj lokálních) cyklostezek, dálkové mě totiž tahaly podél dálnic, a to bylo horší než zmíněná nudnost. Zajímavá byla docela náhlá změna směrníků, z klasických šipek na sloupku, na směrové kameny při zemi.

Na jedné z takových křižovatek jsme společně s jedním starším párem probírali kromě směru také mou pouť. Zajímavé na tom bylo, že jsme nerozuměli svým jazykům, jen jsme odhadovali, co slova v těch našich příbuzných jazycích znamenají. Tak jsem dorazil až do Winschoten, kde najednou opravují více mostů a já jsem musel udělat velkou objížďku, abych se dostal na příjemný a bezpečný nocleh do Německa.

NIEDERSACHSEN

V malebné cihlové vesničce Neuscharrel čistím svou láhev a doplňuji vodu. Snad i zbytečně pokračuji objížďkou a jinak dobrou, nicméně unavující cestou mířím do Bremen. Tady sedím před nějakou univerzitou a internetuju. Až potmě se dostávám z města, překonávajíce odpor protivětru. Dlouho trvá, než nacházím nějakou vhodnou stříšku na nocleh. Vítr zuří a já se proti dešti stíním ze čtvrté (šesté) strany svým miláškem. Od Osnabrück se sem, na sever, táhne stezka upozorňující na ostatky megalitických kultur. Na těch místech s velkými kameny je něco hlubokého.

Vstal jsem pozdě, ale akorát před výjezdem utichl déšť. Netrvalo dlouho, a dorazil jsem do městečka, kde žijí dobří lidé. Muž české ženy mě pozval na kafe. Tak jsme s Ivou vykládali něco česky, něco německy a já byl moc vděčný za laskavé pozvání, milou společnost a teplý nápoj.

Dostat se z předměstí Hamburku do jeho centra byl náročnější úkol, ale centrum tohoto svobodného města bylo krásné a přátelské. Mimo různé věžičky a obdiv architektuře jsem si povykládal s mladým Švýcarem, který toho času na výletě, ke mně přisedl na lavičku. Helvetský kříž, který jsem nalepil na své kolo, evidentně přitahuje jejich pozornost.

Velkoměsto mě uvolnilo až po setmění. Je kouzelné mířit krajinou za svitu měsíce (není-li zrovna za mrakem) a diodových svítilen. Kolem šumí stromy a jde vidět jen to důležité. Človíčka to zbavuje myšlenky, že vidí všechno. Tolik je toho za oponou našeho vnímání, a noční cestování cizí krajinou na to silně upozorňuje.

SEVERNÍ OKRUH

Počasí začalo přitvrzovat. Mraky jsou tmavší a rozlehlejší. Fouká vítr snad ze všech stran, ale nejvíce ho pociťuji z protisměru. Naštěstí ne nepřetržitě. Jet proti větru je náramná událost. Šlapete, ale jako by vás držela neviditelná síla zpátky. Tachometr pak prozradí, že takový vítr jezdce zpomaluje i o 5 mil v hodině. To už je hodně energie.

Na počasí si nemůžu stěžovat. Jako bych jel celé dny pod křídly Všemocného. A ačkoliv ani pod křídly to není snadná a bezproblémová idylka, za celou cestu se mi nestalo nic špatného. Když poutník i přes ochranné pomůcky promokne během pár vteřin studeným deštěm, to je přece malá věc. Obzvláště když má v baťůžku schované suché tričko na spaní.

Pobřeží u Severofríských ostrovů mě těšilo silnicí na hraně moře. Jel jsem mezi ovečkami, které opečovávají trávníky hráze a koketoval s větrem. Ta obrovská síla, kterou v našem vnitrozemí nepoznáváme. Foukl ze strany, a já prudce zatáčel před pádem. Když foukl do zad, byl jsem sám větrem a se zpěvem v uších jsem letěl rovnou krajinou pětatřicet mil v hodině. Když mě chtěl spoutat, nenechal jsem se a i proti vůli mocnosti jsem prorážel závoj neznáma, alespoň rychlostí chůze.

Tak jsem se probojoval na hranice s Dánskem. Vlastně nevím, jestli jsem byl překvapený poměrem potravin a alkoholu v jeho samoobsluhách. Krajina se začala malinko vlnit a byla volnými domy posetá více než vesničkami. Cesty jsou opravené, všude je přirozeně uklizeno a dají se najít i záchody zdarma. Je tady jen málo zastřešených zastávek. Tak jsem první dánskou noc zkoušel odolnost svého malého stanu proti bouřce. Docela jsme vydrželi, všichni tři.

Kolem golfového parku a zvláštního vřesoviště jsem dorazil do městečka Billund. Tam jsem se v poslední chvíli schoval před deštěm. Teda alespoň před tím prvním. Dostal jsem se k prvnímu Legolandu, prohlídl si zbytek města, zavzpomínal na Zlín a kolem fabrikového komplexu, za ustavičného přemlouvání větrem a deštěm, se vydal na východ k Jelling Kirke.

Další cestou, už na jih, jsem se seznámil s kolegou cestovatelem, japonským cyklistou Nakamichim. Nekrátce jsme povídali a po výměně darů se do dopoledne rozloučili. On totiž ráno vyjíždí sice dříve, ale já jezdím rychleji, tak jsme se ještě jednou potkali. Napodruhé jsem mu poradil, kde nabrat vodu kvalitnější, než jakou najde po dešti při cestě.

Prošel jsem se po pláži baltského moře. V Schleswig mi poradili cestu sami od sebe kolegové cyklisti, když jsem se sám dlouho rozhodoval kudy dál. Do Kiel jsem dorazil se setměním. Na cestu z centra jsem se musel ptát. Mladík se mi smál, když jsem mu pozdě večer řekl, kam mám namířeno v tom nepříjemně mokrém počasí.

V moři jsem se koupal na poslední chvíli. Bylo hodně studené. Jediný „dospělák“, který se odvážil dál než po pupek jsem byl já. V Lübeck jsem obdivoval originály, ale i modely městských bran. Impozantní město. V jednom kostelíčku jsem vyvedl z míry jeho strážkyni, když jsem se ji v tom evangelickém kostele zeptal: „Kde je Kristus?“.

GERMÁNIE

Až dlouho do tmy jsem jel podél kanálu, k Labi. Cesta sice nebyla asfaltová, ale zato byla příjemně přímá a klidná. Hned po ránu, po opuštění nocoviště, jsem narazil na velkou lodní zdviž a pár mil nato přímo podjížděl pod tímto umělým kanálem. Celý den jsem byl utahaný a ospalý, tak jsem si vlastním nákladem pořídil teplé kafíčko. Tam se ke mně přidal štamgasta a povídali jsme o světě a cestách. Podobně sdílná byla paní u obchodu ve Walsrode, kde jsme si povídali o putování a modlitbách. A ještě jednoho povídavce, tentokrát na kole, jsem potkal před Rohrschen. Jel jsem asi hodinu pomalu, s ním. Řeč přišla i na slavnou Svatojakubskou cestu, po které i tentokrát jedu, dokonce stovky mil.

Před Osnabrück jsem dostal opět zabrat. Cesta byla nesouvislá, místy s dost nepříjemným povrchem. A to jsem se těšil, že kolem kanálu to bude zase pohodička. Začaly růst kopce a až do města mě trápil protivítr. Navštívil jsem katedrálu. Byla krásná. Jinak než ty předchozí, ale měla své velmi silné kouzlo. Před deštěm jsem si lehl do podloubí místní univerzity a využil zde funkční sítě eduroam.

Putoval jsem podél Teutoburského lesa, přes Biele k památníku germánského vítězství (Hermansdenkmal). Stojí na prudkém kopci, s dobrým výhledem. Ke všemu je památník sám dost impozantní. Kopce až k státním hranicím nepolevovaly. Já je mám ovšem rád. Jsou výzvou k výkonu a tvoří nádherné krajinné scenérie. Třeba u klášteru Marienmünster.

Pokračoval jsem cestou i potmě. Kličkoval jsem serpentinami a lemoval řeku. Nedostávalo se mi zastřešených zastávek. Nakonec jsem spal na lavičce bez stříšky, dokud mě nad ránem neprobudil déšť, ale i ten jsem zvládl. Ráno jsem při nákupu asi budil větší pozornost než obvykle, tak mě paní anglicky gratulovala k 2.000 mílím a vítala mě v Německu.

VÝCHODNÍ NĚMECKO

Během dne jsem projel nádherným údolím a vyšlapal jeden z nejstrmějších kopců výpravy i vůbec. V památku si zde nechali kus železné opony, tak jsem ten pozůstatek plotu trochu obhlídl. Ve městě Eisenach, nedaleko hradu Wartburg jsem na silnici první třídy šťastně zvládl smyk a přistál ve svém jízdním pruhu, mezi auty.

Proletěl jsem Erfurtem. Jeho dóm, park i nedaleký klášter jsou nádherné. Cyklostezka mě vyvedla z města, ale zavedla mě do tmy polností, aniž by mi prozradila, kde na mapě se nacházím (po tmě jsou lecjaké stezky tajemné). Každopádně jsem se ráno našel a pokračoval do města Jena.

Tady jsem se na značnou část dopoledne usadil v místní univerzitě. Nejprve malinko. Ale pak jsem zjistil, že je docela otevřená a začal si užívat moderních toalet (splachovací záchody!) a v menze si dal dokonce kávičku. Dalším městečkem po cestě bylo Gera. Do něj jsem se dostal stěží po nějaké hrozné stezce, kterou mi poradili motoristi. Neuměl jsem se dostat z města, tak jsem se učil pokoře a až po svačině, vlastně náhodou, našel výjezd. Údolím potoka, mezi kopci a do nějakého snad parku, který se táhl mým směrem.

Před vrcholem jednoho z větších kopců, mezi poli, se mi roztrhl řetěz. Podařilo se mi ho docela spravit, urazil jsem ještě osm mil a usínal v prosklené zastávce s výhledem na údolí a blížící se bouřku, nad městem Zwickau.

Cyklokrámy otevírají až před polednem, tak jsem riskoval a pokračoval do Chemnitz. Na sídlišti jsem ověřoval cestu tázajíce se pána. Pustil se se mnou do širšího hovoru, když zjistil, že jsem od Ostravy. Totiž on jezdí za známými do Ludgeřovic.

V Chemnitz jsem pořídil také nový řetěz. Po montáži za městem jsem nešťastně trpěl jeho přeskakování na některých (stěžejních) převodech. Cestou, kterou jsem částečně znal z loňska, jsem objel Drážďany a ze severu projel jeho centrem, k navštívení přátel. Ti mě krásně přivítali.

Tady jsem den odpočíval. Chvíli jsem se válel v mapách, pak jsme po obědě v menze prohlédli centrum města a já od mladé Kristovy rodiny nasbíral další krásnou inspiraci. Večer mi Mirek věnoval nové osmikolečko a mimo další také upravil nosič po mé havárii.

Ráno, chvíli po přátelích, jsem vyrazil podél Elbe do Čech. Jen jeden úsek, jinak krásné stezky, je prostě nezpevněný, nestezkový.

ČECHY

Hraniční kámen a po chvíli i labská zdymadla mě vítají v Československu. Jen tady je možné, aby na cyklostezce byly schodiště, dokonce hned čtvery. Litoměřice, do kterých jsem se dříve chystal, mě zaskočily téměř nesjízdnou, zato všudepřítomnou dlažbou. Přes Terezín jsem dojel do Doksan a odtud omylem zpátky do Terezína.

Severozápadní kopečky korunoval západ slunce nádhernou září. Žel, ještě před chvílí početné autobusové zastávky nejsou nikde k nalezení, takže přespávám pod stromem u hřbitovní zdi. Strach nemám, vím pod jakými křídly jezdím. Nicméně, místní veverka, asi kamarádka hrobníka, se rozhodla mě před usnutím trochu postrašit.

V noci klesá teplota nepříjemně nízko. Na takové teploty spacák nemám, ale pár dní to vydržet mohu. Cestou do Loun jsem se stihl rozehřát. Kromě krásného kostelíka tady mají super obchůdky a trh. V tomto městě se mi docela líbí, alespoň na první pohled.

Večer mám domluvené schůzky s přáteli. Po objevení stěžejní křižovatky se vydávám na okruh přes Slaný, zdravím pověstný kopec Říp a vracím se přes Kladno. Před Novým Strašecím potkávám kolegu cestovatele Adámka, ale především pro přicházející noc se po pár slovech loučíme.

Po překonání největšího kopce v okrese se dostávám do Třeboc, navštívit přátele Vojtu, dát si pivínko (když už on na něj sbírá chmel) a překvapit někdejší praktikantku Lucku. S drobným zpožděním při loučení se opět potmě vydávám na jih, za Honzou. Ten u mě byl v červenci na návštěvě se svou Luckou. Nabídl mi honosnou večeři, kterou jsem si nechal jako raňajky.

Ráno pak bylo prostě dokonalé a navíc ve skvělé společnosti. Honza mi ukázal Rakovník a doprovodil mě až do Městečka, cestou jsme ulovili cashku. Dál jsem jel sám. Přes Křivoklát, kde jsem potkal výpravu Velorexů, Beroun, Karlštejn, a přes jižní část prahy dále. Mimochodem, kolem Berounky byla jedna z nejkrásnějších částí mé pouti.

Začal mě tlačit čas a tak jsem svou cestu dále zkracoval. Od Karlštejna jsem zamířil přes Říčany přímo na východ. Projel jsem Kutnou Horou, Čáslaví a v poledne odpočíval v Chrudimi. Při té příležitosti jsem navštívil pobočku své banky a na poště podal žádost o zřízení datové schránky. Potěšilo mě, když jsem zde našel pitnou vodu i wc bez poplatků.

Přes Vysoké Mýto jsem malebnou krajinou popojel do Litomyšle, kde jsem v zahradách vzpomínal na své první celostátní setkání animátorů a děkoval za ta všechna přijatá a přijímaná dobrodiní. Přejel jsem kopec do České Třebové, kde mi pán poradil kudy na kopec do Lanškrouna. Mezitím spadla noc a já na hranicích Moravy nocoval na luxusní autobusové zastávce.

MORAVA

Probouzím se ještě potmě, za hlaholu pracujících a šumění deště. Morava mě vítá koncertem. Nečekal jsem moc dlouho. Sebral jsem odvahu a vyrazil do deště, že pojedu zkratkou přímo na Mohelnici, žádný Zábřeh. Tak jsem lesními cestami šlapal kopce a pak je zase sjížděl do Mírova, kolem kempu plného vzpomínek do Loštic a Litovlí do Olomouce.

Diplom se mi ve škole vyzvednout nepodařilo (až o týden později), ale zato mě přivítala má olomoucká přítelkyně. Tak jsme hodinu povídali. Pak se mihli švýcarští cestovatelé, se kterými jsem prohodil pár slov, nejprve v angličtině, ale když vyrozuměli, odkud přesně jedu, tak přepnuli do němčiny.

Dlouho jsem se vláčel do Přerova. Pak jsem hnán přeháňkami proletěl hranicemi až k Bělotínu, který rekonstruují a odtud do podhradí Starého Jičína, kde mě přivítala spřátelená rodina. Další úžasní a inspirativní Kristovi přátelé.

Ráno jsem vyprovázen nejmladší princeznou z podhradí vyrazil na poslední úsek mé cesty, do míst, které mi jsou až příliš známá. A ačkoliv jsem pouť zakončil až na konci toho dne, nebudu vám o něm více vyprávět.

TŘICETIDENNÍ

Dlouhá a namáhavá, snad dost nepohodlná cesta poutníka. Z mého vyprávění jen párkrát zasvitlo, čím se mě dotkla. Až se mě budete ptát, budete moci zacílit a vyzvědět něco z toho podstatného, hlubokého a důležitého, co jsem neuměl a snad ani nechtěl napsat. Ale jak vydat svědectví pouti, božího doprovázení, či různých útrap a zázraků jinak, než pobídkou k pouti vlastní?

některá práva vyhrazena
Jiří Josef Kohoutek, 19.03.2018

CS
DE
EN