Když jsme u té astronomie… světelné znečištění pro mě není jen otázka toho, že ve městech hůř vidíme hvězdy. To je sice škoda sama o sobě, ale ve skutečnosti jde o širší zásah do nočního prostředí, které má mít svou přirozenou podobu. Když si noc přesvítíme, nevyrábíme tím jen „víc bezpečí“, jak se někdy automaticky předpokládá, ale zároveň si bereme něco, co má svou hodnotu biologickou, krajinou i kulturní. Podle mě jsme si na přemíru světla zvykli natolik, že už ani nevnímáme, jak nepřirozené vlastně je, když svítíme všude, pořád a často i tam, kde to není vůbec potřeba.

Vadí mi na tom i ta praktičtější rovina. Silné nebo špatně mířené světlo člověku často nepomáhá lépe vidět, ale naopak oslňuje, leze do oken, ruší spánek a dělá z noci něco mezi večerem a provozní halou. A to nemluvím jen o lidech. Noční živočichové, hmyz, ptáci i rostliny mají tmu jako přirozenou součást svého fungování, ne jako nějaký zbytečný zbytek po dni. Když jim ji vezmeme, měníme jejich orientaci, rytmus i chování. Podle mě je docela rozumné brát tmu jako součást zdravého prostředí, podobně jako bereme vážně ticho, čistý vzduch nebo vodu.

Nejsem pro to, aby se přestalo svítit úplně. Spíš mi dává smysl svítit patřičně, cíleně a střídmě. Tedy jen tam, kde je to opravdu užitečné, jen po nezbytnou dobu a takovým světlem, které neoslňuje a nerozlévá se zbytečně do okolí a na oblohu. V tom je podle mě celé jádro problému i řešení zároveň: nejde o boj proti světlu jako takovému, ale proti jeho nadbytku, nešikovnosti a bezmyšlenkovitosti. Chránit tmu pro mě není žádný romantický rozmar, ale docela normální snaha neplýtvat, nerušit a nepoškozovat prostředí víc, než je nutné.